Ne, není to povídka z knih Edgara Allana Poea, ale příběh pětice roverů, kteří se před nějakým časem rozhodli věnovat radioskautingu a radioamatérství vůbec. Každého z nás tato "nemoc" postihla jinak. Někoho při spatření krátkovlnné antény chytá amok a šplhá po hromosvodu, aby si ji mohl prohlédnout zblízka, někdo si chce holt "telefonkovat". Všichni se ale shodujeme v tom, že radioamatérství je koníček nádherný, prospěšný, stimulující, krásný, (a další kladná adjektiva) a hlavně velmi rozšířený. Je fascinující, že lidé z opačných konců světa si mohou říci několik pěkných slov a pozdravů, vyměnit si reporty a mít radost z nového dalekého spojení. Radost je potom po několika týdnech ještě znovu oživena a umocněna QSL-lístkem, který si operátoři za úspěšně navázané spojení mezi sebou pomocí QSL-služby vymění. Jak jsme tak stáli na tom kopci a báli se sestupu, to jsme byli na Radobýlu u Litoměřic, kde se 28. 10. 1997 uskutečnil pod vedením litoměřických Kondorů Memoriál Karla Hynka Máchy. Abych to vysvětlil, tenhle memoriál je štafetový běh skautských hlídek z vrcholku Radobýlu na počest K. H. Máchy, který z něj před nějakým časem (1997 mínus 1836) běžel pomáhat hasit požár v Litoměřicích, kterýžto běh přispěl k jeho předčasné smrti. Ale o této akci se už určitě někde psalo a já tu nejsem od toho, abych to opakoval. Já vám chci ukázat kouzlo radioskautingu.
Teď si na chvíli představte, co se děje okolo vás. Kolem hlavy vám neustále "létají" tisíce a tisíce informací, přátelských spojení a telegrafických značek na neuvěřitelném rozsahu kmitočtů, které nejsme schopni našimi smysly zachytiti. K tomu všemu ještě přispívá pískot vydávaný digitálními druhy provozu a informačními zprávičkami satelitů. K jejich dešifrování nám právě slouží amatérské rádio. Jakmile k němu usednete, každý z desetitisíců radioamatérů se stává vaším přítelem a je ochoten vám pomoci se vším, čeho je schopen. A tuto kladnou vlastnost neztrácí většina radioamatérů ani po opuštění rádia. (Věřte mi, mám to z vlastní zkušenosti.)
Jak nádherný je pocit, když člověk šplhá na kopec s dvacetikilovou krosnou na zádech… Ale vůbec nemyslí na únavu. Přemýšlí o tom, jak to tam nahoře bude "chodit". A pak postaví antény, natáhne dráty, vyndá akumulátory a zasedne k rádiu. Kouká, poslouchá a nestačí se divit. Po chvíli vstane a hledá vhodnější (a pokud možno vyšší) místo pro anténu. Po několika hodinách neustálého provozu (až vybije akumulátory) balí věci a dává se na pochod zpět. Nádherné zážitky v něm potom doznívají ještě celý týden.
Protože zde nemohu vylíčit všechny krásy radioamatérského sportu a každého to určitě zajímat nebude, pro vážnější zájemce uvádím v závěru několik adres. Ale ještě předtím bych chtěl poděkovat několika lidem, kteří mne k radioamatérství nadchli. V prvé řadě je to Miloš Náděje (OK1NV), organizátor JOTA v České republice, potom Jirka Podlipný (OK1MZO) a Tonda Glanc (OKGW). Nechtěl bych také zapomenout na mého dědečka Káju (určitě ho už ze Skautingu znáte - píše spoustu článků), který pro mne dělá možné i nemožné. Děkuji vám.

Břeťa