Družina RS Tučňáci Jičín


Jak jsem jel na školení – opravdový příběh – část 1.

14.11.2004 v 19:04 vložil Bobo

Od nového roku mám dělat v našem středisku hospodáře. A jelikož se od 1. ledna přechází na podvojné účetnictví, tak jsem byl přihlášen na školení. Musím říci, že jsem se celkem těšil.

Je pátek kolem jedné hodiny odpoledne a já se začínám chystat na cestu. Prostě a jednoduše hážu věci do krosny. Nevím, jestli se to stává i vám, ale po chvilce byla krosna úplně plná. Ještě mám čas a tak koukám na Arafatův pohřeb a při tom ještě kontroluji, jestli mám všechno. Jede mi to ve 14:35 a už ve 14:15 na mě táta začíná řvát, že to nestihnu, že jsem flink a že to není možný, prý po kom jsem (on takový totiž není). Beru krosnu, walkmana, náhradní baterky a s úsměvem odcházím na autobus. Jdu jičínskými ulicemi s krosnou na zádech a rozepnutou bundou, z pod které vykukuje kroj, a přemýšlím, co jsem zapomněl. Hodinky. Ty používám jako budík a jelikož můj mobil je na tom s baterkou hodně bledě, tak doufám, že budu mít alespoň nějakého dobrého spolubydlícího, který mně vzbudí. Jdu a přemýšlím, co jsem ještě zapomněl. Volby. A to jsem slíbil kamarádce, že než odjedu tak tam zajdu a odvolím (je totiž ve volební komisy). Tak to budou první volby, co mi utečou. No někdy to přijít muselo. Za chvíli jsem si musel sundat bundu, protože mi bylo teplo. Jako vždy procházím kolem lidí, kteří na mě koukají jako na blázna. Tohle prostě miluju. Tak vypnu hruď a jdu dál. Dojdu na autobusák plný dětí, které jdou ze školy, a čekám na svůj autobus. (Stihnul jsem to tati.) Společnost Pytlík přijíždí jako vždy pozdě. Sedám na sedadlo a ke mně sedá další chlápek. Z tohoto muže dělnického typu, který byl asi před chvílí v hospodě (jsou z něj cítit piva, rumy a cigarety), mám trochu strach, že mě poblije. Cesta do Hradce proběhla bez obtíží, i když chlápek vedle mě málem párkrát spadnul do uličky. Prostě šou. Hned nastupuji do dalšího autobusu směr Náchod. Tentokrát si nesednu. Celou cestu stojím a všichni zase koukají, co to přišlo za osobu. Na všechny se vesele směju. Bohužel jsem nikdy v Náchodě nebyl – asi byl, ale už si moc nepamatuju, jak to tam vypadá. Prostě mám trochu strach, že to přejedu, tak koukám po cedulích okolo silnice. Vystupuji správně. Začínám vytahovat návod, jak se dostat ke škole, kde se má školení konat. Má být v Pražské ulici něco. Kouknu před sebe a tam cedule Pražská. Super říkám si. Po 5 minutách chůze se ptám 2 starších paní na školu. Začnou pokřikovat jedna přes druhou a vesele rozhazovat rukama. Jediný co jsem se dozvěděl je, že jsem ve správný ulici a škola je někde přede mnou. Poděkoval jsem i za nic moc říkající informaci a vesele vykročil vstříc události, která měla odstartovat novou fázi mého života. Už vidím školu, ale nikde se nesvítí, kromě chodby. Přecházím vozovku a najednou mě napadne, že je něco špatně. Dojdu ke školním dveřím, ale už teď vím, že jsou zamčené. Ohromeně, užasle a naprosto nevěřícně vytahuji telefon, abych se ujistil. Na telefonu se objeví informace, že je 12. 11. 2004. Nevěřím. Vytáčím číslo kamaráda a moje první otázka je: Kolikátého je dneska? Odpovídá, že 12 nebo 11, a ptá se kde jsem a co se děje. Odpovídám. On se začne strašně smát. Ví o co jde. Došlo mu to rychleji něž mě. Stejně nevěřím. Vytahuji svou přihlášku na školení – termín 19.-21. 11. 2004. Tak tam stojím v kroji, s krosnou, plně vybaven a s přihláškou v ruce naprosto zdrcen. O týden dřív. Začal jsem se smát. Jinak to nešlo. Jsem 100 km od domova v nějakým hnusným městě, je tma a já nevím, jestli mi něco pojede dom. Došel jsem zpět na autobusák – žádný bus domů nejede. Jedu vlakem. Tento výlet se mi trochu prodraží. Teď sedím ve vlaku do Hradce. Sedím v kroji a lidem musím připadat jako blázen – já si tak alespoň připadám. Jestli to dobře půjde budu doma v půl jedenácté. Jestli ne tak mám spacák. A co je na tom nejhorší? Příští týden zase.

P.s.: vzpomněl jsem si, že jsem v Náchodě byl, když jsem se procházel kolem nádraží. A taky jsem si vzpomněl, že tam někde kousek bydlí pan Alfréd Jirka, co má elektrický boty. Jo a ještě mám takovej divnej pocit, co když to je a já jedu domu. Třeba jsem se moc nesnažil dostat se do tý školy – ale asi ne, protože jet nazpátek bych už nezvládnul.


Zobrazeno 2820x | Zobrazit reakce na článek (6) | Reaguj na tento článek ve foRU! | Zpět na seznam článků



Tučňáci:
[eSchůzka]